Deset bilionů parametrů. Když jsem tohle číslo u ByteDance viděl poprvé, hned mě napadlo – a k čemu vlastně? Velikost modelu sama o sobě dávno není ukazatelem kvality, spíš signálem, že čínští giganti chtějí za každou cenu ukázat, že drží krok s Anthropic a OpenAI, ideálně o kus napřed. Bez informací o trénovacích datech je to zatím spíš gesto než konkrétní produkt, ale gesto, které stojí za sledování – pokud se ByteDance skutečně podaří takový model natrénovat a nasadit, posune to hranici toho, co považujeme za technicky zvládnutelné.
Zajímavější mi ale přijde jiný trend, který běží paralelně: zatímco jedni soutěží ve velikosti, jiní řeší, jak modely vůbec provozovat efektivně. AMD koupilo startup Taalas, který natvrdo vypaluje váhy modelu do tranzistorů čipu – žádná DRAM za běhu, žádné čekání na paměť. To zní jako detail pro inženýry, ale ve skutečnosti jde o řešení jednoho z největších praktických problémů dnešní AI infrastruktury – paměťové limity GPU, které brzdí inferenci a dělají provoz velkých modelů drahým. Pokud AMD tuhle technologii dotáhne do výroby, mohlo by to znamenat levnější a rychlejší nasazení specializovaných modelů přímo v hardwaru, bez nutnosti tahat každý parametr přes pomalé paměťové sběrnice. Je to méně efektní zpráva než „10 bilionů parametrů", ale možná důležitější pro to, jak bude AI vypadat v produkci za dva roky.
Apropos produkce – Allstate spustil vlastní model ALLIE, což je další důkaz, že velké korporace už nechtějí být jen zákazníky OpenAI nebo Anthropic, ale chtějí vlastnit svou AI infrastrukturu. Generální ředitel to nazval „strategií taženou technologií" a je vidět, že to myslí vážně – pojišťovna se tak řadí k firmám, které vsázejí na diferenciaci přes vlastní modely, ne přes univerzální API třetích stran. Salesforce mezitím hlásí, že nasazení AI agentů u jejich zákazníků meziročně více než zdvojnásobilo, což potvrzuje, že jsme se posunuli od experimentování k produkčnímu provozu.
S tím ale přichází i stinná stránka. Trojanizované „dovednosti" pro AI agenty se stáhly už 1,7 milionkrát – útočníci zneužili typosquatting názvů Paperclip a Browser Use a propašovali škodlivý kód do ekosystému, kterému agenti důvěřují automaticky. Když k tomu přidám čerstvé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně přístupu agenta Perplexity na cizí weby podle zákona CFAA, je jasné, že právní i bezpečnostní rámec pro autonomní agenty vzniká za pochodu, často až po incidentu. Otázka, kterou si kladu, zní: kdo ponese odpovědnost, až agent nevědomky nainstaluje škodlivý kód jménem firmy, která ho nasadila?